RECENZE: Carol Rifka Bruntová - Řekni vlkům, že jsem doma

Název: Řekni vlkům, že jsem doma
Název v originále: Tell the Wolves I'm Home
Autor: Carol Rifka Bruntová
Série: -
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2014
Počet stran: 416

Děj této knihy nás zavádí do 80. let minulého století a seznamuje nás s tehdy 14letou June Elbusovou. Té velmi nedávno zemřel strýc Finn, kterého tajně milovala a kterého spíš než za strýce považovala za svého nejlepšího kamaráda, o němž byla přesvědčená, že o něm ví úplně všechno, že ho zná velmi dobře a naopak. Brzy po jeho pohřbu však zjišťuje, že její milovaný strýc měl před ní tajemství. Přestože již dlouhou dobu June ví, že Finn byl gay a zemřel na AIDS, proč před ní tajil, že má přítele a že s ním dokonce bydlí? A proč všichni z Finnovy smrti viní právě jeho přítele Tobyho? Proč Junina rodina nechce, aby se June s Tobym stýkala?

K románu Řekni vlkům, že jsem doma jsem se dostala zcela náhodou, a to díky sledování jedné videorecenze na YouTube, kde recenzentka o této knize mluvila velmi pozitivně, a já jsem moc ráda, že jsem dala knize šanci, přestože to není ten typ literatury, který bych běžně četla. A možná právě to byl jeden z důvodů, proč mne kniha tak zaujala – liší se od toho, co běžně čtu. Již anotace sama o sobě zněla velmi zajímavě, ale přiznám se, že román předčil veškerá má očekávání. Řekni vlkům, že jsem doma se nakonec ukázalo jako velmi silné a citlivě napsané drama o vztazích mezi lidmi, o niterní nejistotě ve vztahu k okolí, o strachu z toho, co bude, o předsudcích a boji s nimi.

Kromě toho autorka úžasně vykreslila postupné odhalování Finnovy skryté stránky života skrze jeho vztah s Tobym, který se začne (přes zákaz rodiny) kamarádit s June – vlastně Finna poznáváme díky pohledu dvou lidí, kteří k němu měli blízko a každý ho měl rád, byť poněkud odlišným způsobem. Autorka nám tu také skvěle nastiňuje to, že svět není černobílý – vše je na světě trochu složitější a komplikovanější, než se nám může zdát, a je občas těžké odhadovat, kde leží pravda a jak se věci skutečně mají. Zároveň Bruntová velmi solidně zpracovala tematiku předsudků vůči gayům a lidem nakaženým AIDS, za což rozhodně dávám palec nahoru. Vlastně nám představuje společenské podmínky a mínění, které o gayích a AIDS v 80. letech obecně panovaly, a ukazuje, jak se s tímto tématem snaží popasovat 14letá dívka.

Také se mi líbilo to, že skrz vyprávění o Finnovi čtenáři spolu s June odhalují pravdu o Junině matce, Finnově sestře, a proč je tak zaujatá proti Tobymu. A také proč je Junina sestra Greta najednou nepřátelská vůči June, která tak vlastně postupně zjišťuje, jak Finn a jeho smrt ovlivnily nejen ji, ale i ostatní z jeho okolí – že ona nebyla jediná, koho Finnova smrt zasáhla a v něčem změnila. Autorka nám tak velmi nenápadným způsobem připomíná, že každý vnímáme úmrtí blízkého člověka trochu jinak, ale tím, že se věnujeme sami sobě a své snaze se s tím vyrovnat, zapomínáme na ostatní a dostáváme se tak do situací, že si navzájem nerozumíme. Zároveň kniha nabízí jakýsi náznak přerodu náctileté dívky v mladou ženu, která postupně zjišťuje, že není středobodem všeho a není možné si sobecky někoho k sobě přivlastňovat.

Řekni vlkům, že jsem doma je velmi působivé čtení, které všem rozhodně doporučuji. Dávám 90 %.

(Recenze byla poprvé uveřejněna 17. ledna 2017 na Databázi knih.)