RECENZE: Hannah Kentová - Agnes

Název: Agnes
Název v originále: Burial Rites
Autor: Hannah Kentová
Série: -
Nakladatelství: Fortuna Libri
Rok vydání: 2013
Počet stran: 319

Děj tohoto románu se odehrává v první polovině 19. století v severní části Islandu a sleduje příběh mladé ženy jménem Agnes Magnúsdóttir, která je spolu s dalšími dvěma lidmi obviněna z vraždy, za což mají být všichni tři popraveni. Než je však stanoven termín popravy, je Agnes dočasně ubytována na farmě četníka Jóna Jónssona a jeho rodiny. Po tuto dobu s nimi Agnes žije, pracuje a postupně se s touto rodinou zbližuje, přestože ví, že z farmy není úniku a ona vlastně čeká na smrt. Jak její přítomnost ovlivní život rodiny a chod farmy? A je vůbec skutečně vinna?

Ke knize Agnes jsem přistupovala trochu s obavami – podobný typ literatury běžně nečtu a já si nebyla jistá, zda mne bude bavit. Nicméně svojí anotací mne i tak kniha velmi lákala a i ohlasy na ni byly velmi pozitivní. Nakonec jsem víc než ráda, že jsem se do knihy pustila – román předčil veškerá má očekávání a já jsem z něj naprosto nadšená.

Co musím zdůraznit, je fakt, že autorka v románu prokázala své hluboké znalosti látky, o níž píše. Děj Agnes je založen na skutečných historických událostech a i když Kentová v závěrečné poznámce přiznává, že některé věci jsou jen čistě její fabulací, nelze jí upřít, že si celý případ Agnes Magnúsdóttir pečlivě nastudovala a v knize ho zpracovala nenásilnou a čtenářům snadno přístupnou formou. Což je podle mého jedním z kladů tohoto románu.

Dalším výrazným kladem knihy je způsob, jakým je zde zpracováno téma viny a toho, jak snadné je odsoudit člověka jen na základě toho, co vám o něm řeknou druzí lidé, aniž byste se sami namáhali zjišťovat pravdu. Jak lze s tímto přístupem žít, pokud s člověkem, kterého soudíte, musíte žít pod jednou střu? Agnes tak nabízí skvělou sondu do uzavřené společnosti lidí, kteří si chtě nechtě prochází pomalou změnou. Na počátku potkáváte rodinu Jóna Jónssona, jejíž členové si nepřejí, aby s nimi Agnes žila – mají z ní strach, bojí se o své životy a, přestože ji ještě ani nestačili potkat, už o ní mají vytvořený obrázek. Předsudky, které si rodina vytváří po vyslovení pojmu „vražednice“ se velmi brzy střetávají s poznáním, že i tato „vražednice“ je jen člověk, který má svoje city, svoji minulost, svoji milující rodinu. Agnesino vyprávění o jejím životě tak dodává celému statutu vražednice úplně jiný rozměr. Najednou se nám tu objevuje pochopení a soucit, který vnímá nejen Jónova rodina, ale přenáší se i na čtenáře samotné.

Kentová vytvořila velmi zdařile napsaný, silný a emocionální příběh, který sice není příliš bohatý na dějové zvraty, ale i tak od něj budete těžko odcházet. Jde o velmi sugestivní vyprávění, které si vás podmaní a nepustí, dokud si Agnesin příběh nevyslechnete úplně celý. Tak moc vás kniha zasáhne. Neboť budete jednoduše chtít vědět, co přesně se Agnes stalo, že byla obviněna z vraždy a zda to vůbec bylo právem. Po dočtení románu si čtenář velmi snadno uvědomuje, že nic není černobílé a že někdy stojí za to odložit předsudky a snažit se o pochopení druhých. Nebýt zaslepen a pokusit se na situaci očima toho druhého. Tento pocit uvědomění považuji za jeden z dalších plusů - jakýsi přesah, který vám kniha může dát.

Autorčin styl psaní mi byl velmi blízký. Slova vybírá vhodně tak, aby příběh přirozeně plynul bez sebemenšího zaváhání a zbytečného zdržování. Autorka plynule přechází z minulé do přítomné linky a to velmi umně – není to nijak rušivé ani zmatené, tudíž se nemusíte bát, že byste se ztráceli, co se kdy a komu událo. Střídají se tu živé rozhovory s barvitými vzpomínkami a to vše je zabaleno do podmanivých popisů čarokrásné, přesto drsné přírody, v níž život není žádným peříčkem a každý se s ním musí vyrovnat, jak nejlépe umí.

Tomuto strhujícímu příběhu rozhodně dávám 100 % a doporučuji.

(Recenze byla poprvé uveřejněna 2. září 2017 na Databázi knih.)