RECENZE: Louisa May Alcottová - Malé ženy

Název: Malé ženy

Název v originále: Little Women: or Meg, Jo, Beth and Amy

Autor: Louisa May Alcottová

Série: -

Nakladatelství: Knižní klub

Rok vydání: 2009

Počet stran: 494

Kdo častěji chodíte na ČBDB, možná jste zaregistrovali fakt, že již nějakou dobu zde uživatelé pravidelné pořádají společná čtení - každý měsíc přečtou jednu konkrétní knihu, o které pak diskutují v komentářích. V měsíci květnu se četla kniha Malé ženy, vydaná poprvé roku 1868. Tuto knihu jsem četla prvně již před lety, ale k dispozici jsem měla pouze zkrácené vydání. Vzhledem k tomu, že mám nyní doma to kompletní, nezkrácené vydání obsahující první dva díly, které na sebe volně navazují, říkala jsem si, že bych se mohla společného čtení zúčastnit a přečíst si to konečně celé. A nyní bych vám knihu ráda přiblížila.



Malé ženy jsou asi nejznámějším románem americké spisovatelky Louisy May Alcottové, jenž nám přibližuje osudy čtveřice sester Marchových. Nejstarší, šestnáctiletá Meg, touží po bohatství a vzhlíží se ve vyšších společenských vrstvách. Patnáctiletá Josephine (nebo také jen Jo) je divoška, chováním spíše připomíná kluka - dívčí věci ji příliš nezajímají a raději se oddává dobrodružným představám o dráze spisovatelky. Proti ní je třináctiletá Beth plachá, snivá, lehko se vyděsí, straní se pozornosti, a než aby myslela jen na sebe, skromně pomáhá ostatním. Nejmladší, dvanáctiletá Amy, je pak zhýčkaná, rozmazlená a místo práce by se nejraději věnovala umění a rozvíjela svůj malířský talent. Jednotlivé příběhy nám pak ukazují, jak se jednotlivé sestry navzájem liší, doplňují a jak i přes některé sourozenecké rozbroje, které spousta z nás možná zná z vlastní zkušenosti, dokážou v těžkých časech táhnout za jeden provaz.

Podle prologu psala Alcottová tuto knihu na zakázku, ale musím se přiznat, že jsem to na knize absolutně nepozorovala. Je však zase pravda, že autorka měla práci trochu ulehčenou tím, že při psaní čerpala ze svého dětství a ze svého vztahu se svými vlastními sestrami. Kniha je psaná s naprostou lehkostí a vtipem. Vyskytují se tu scénky, u nichž se člověk pobaví, pousměje se, aby pak vzápětí narazil na úplný opak – na scénky dojímavé, smutné, které citlivějšího jedince vezmou za srdce. Nechybí ani scény romantické, zaměřující se na eskapády dívek (vlastně skoro žen) spojené s chlapci/muži a později s manželským životem. Čtenář tak ve výsledku musí očekávat spíše mozaiku rozličných příběhů, než jednu silnou dějovou linku s nějakým vygradovaným závěrem. Kniha je totiž jakousi sondou do života jedné větší rodiny a zachycuje jednotlivé epizody ze života čtyř sester, než že by se držela jedné dějové linie. Na to je pak třeba myslet, když berete knihu do ruky, abyste pak neměli zbytečná očekávání něčeho, co byste třeba nemuseli dostat.

Vydání knihy, které jsem měla nyní k dispozici, obsahuje dvě části – jsou zde obsaženy v úplnosti Malé ženy (první část, která se zaměřuje na dospívání jednotlivých dívek), a pak část Dobré ženy, která na Malé ženy volně navazuje a popisuje život sester, když konečně vykročily do dospělého života. Osobně jsem si více užila tu první část, kde byly dívky více pohromadě jako jedna rodina a zažívaly příhody společně. Víc zde také vynikaly jednotlivé charaktery všech sester – jejich odlišnosti i to, co měly společné. Zatímco první polovina působí více rozpustile a rozverně, konec první části a druhá část pak působí více „dospělácky“. Z hlediska chronologie děje byla pro mne druhá část také hůř uchopitelná. Každá sestra se v druhé části vydává svým vlastním směrem a pozorujeme jejich životy každý zvlášť; tu a tam pak vidíme, kde se jednotlivé životy protínají.

Člověk zde ale tak jako tak podvědomě cítí (a snad i nostalgicky vzpomíná na svá léta) onen přerod z dítěte na dospělého – jak něco starého, hezkého odchází a něco nového, neznámého přichází, když si každý ze sourozenců jde svou cestou. Nejvíce je tento přerod vidět u Jo, jak se s tímto přerodem vyrovnává a smiřuje. S touto postavou jsem se pak asi ztotožňovala nejvíc, resp. způsob jejího přemýšlení a její citová hnutí mi asi byly nejbližší – její osudy jsem asi také nejvíc prožívala.

Ačkoliv kniha byla dost silně prošpikována různými mravoučnými poučkami, že by se ani Mirek Dušín za ně nemusel stydět, knihu jsem si dokázala užít od začátku až do konce. Knize dávám 90 % (10 % ubírám za to neskutečné množství pouček) a doporučuju.